Zpět
1987 » Polsko » Scénická a kostýmní tvorba
Polsko
Polské divadlo bylo po několik let ve světě známé především inscenacemi, jejichž vizuální složka byla stejně důležitá jako jejich literární obsah a často rozhodující pro vyznění představení. Jejich autoři, scénografové a režiséři, někdy zcela nahradili dramatický obsah svým vlastním projevem, založeným na vizuálním sledu různých rytmů, napětí a konfliktů. Začali vytvářet své vlastní scénáře-dramata nového typu, přebírali funkci herců, dosud považovaných za skutečné tvůrce představení. Jejich divadlo bylo odlišné od tradiční formy, protože bylo vytvářeno jen jedinou osobou — současně autorem scénáře, scénografem i režisérem. Ve všech těchto divadelních inscenacích podstatou a nejdůležitější složkou představení byla scénografie, využitá na nejzazší mez svých možností. Nejlépe to potvrzují inscenace Tadeusze Kantora a Józefa Szajny. Polská expozice na Pražském quadriennale 1987 jde stejnou cestou; v národní sekci jsou vystaveny Pomalu tmavnoucí obrazy (Powolne ciemnienie malowidel) Jerzy Grzegorzewského, uvedené v roce 1985 v Divadle Studio ve Varšavě (kostýmy B. Hanická), a v tematické sekci Čechovův Ivanov ve scénografii Leszka Madzika, nastudovaný v roce 1981 v Divadle J. Osterwy v Lublinu (v režii I. Gogolewského a s kostýmy L. Jankovské). Grzegorzewski, stejně jako Madzik, mohou být označeni podle Craigových slov za skutečně „divadelní umělce". Oba jsou současně autory, scénografy i režiséry. Divadlo, jak je dělá Grzegorzewski, je založeno na literatuře, ačkoli to není předkládáno přímo. Literatura rozhoduje o rámci akce, avšak nenaplňuje ji. Vizuální stránka Grzegorzewského odhaluje existenci věcí. Svět lidského myšlení a hodnot začíná vztahem k věcem a odpovídá zkušenostem a cítění. Pomalu tmavnoucí obrazy vycházejí z díla Malcolma Lowryho Pod sopkou (Under the Volcano), která řeší problémy lidské existence, smyslu její činnosti a kultury a odhaluje jejich počátek ve vizuální sféře.
