1983 » Vietnam » Scénická a kostýmní tvorba národní expozice

Vietnam

Poprvé se na Pražském quadriennale představuje scénické umění Vietnamské socialistické republiky. Ve své tisícileté historii je vietnamské divadelní umění integrální součástí velkých divadelních kultur Orientu. Avšak vzhledem ke svým mimořádně pohnutým národním dějinám zůstalo světu takřka neznámo. V dobách, kdy se svět seznamoval s kulturami Indie, Číny nebo Japonska, bojoval vietnamský lid za národní samostatnost. Až v několika posledních letech se vytvořily základní podmínky pro propagaci bohaté vietnamské divadelní kultury před světovou veřejností. Jestliže však hovoříme o současné divadelní kultuře Vietnamu, musíme si uvědomit, že tradice je její neoddělitelnou součástí a tvoří převážnou část různých typů dnešního vietnamského divadla. Vietnamské tradiční divadlo žilo po staletí v existenčně mezních podmínkách. Rada jeho souborů působila na frontách národně osvobozeneckého boje po celou dobu jeho trvání. Tradiční divadlo bylo a je pro Vietnamce jednou ze základních životních potřeb. Vietnamské divadlo jako součást orientální divadelní kultury se vyznačuje vyhraněně antiiluzívním přístupem ke scénickému zobrazení. Projevuje se to jak v herecké práci, která je osou celé divadelní syntézy (hudby, tance, zpěvu, slova a pohybu), tak i ve všech dalších scénických komponentách: v tvorbě prostoru, v kostýmu, scénické masce i v rekvizitách. Vietnamské tradiční divadlo — dvorský TUONG a lidové CHEO — které svými kořeny sahá k počátku tohoto tisíciletí, se vždy hrálo na prázdném jevišti. Herci pouze svou hrou, obohacenou množstvím symbolických postupů a akcí; pomocí rekvizit a znakové funkce kostýmu a masky vyjadřují potřebný dramatický prostor a čas. K mimořádné dokonalosti a rafinovanosti dospěly v tomto směru scénické postupy dvorského divadla TUONG. Kostým a maska je zde dominujícím výtvarným prvkem scény a plní požadavky vysoké estetické účinnosti. Divák podle druhu a barvy kostýmu, stejně jako podle typu líčené masky, pozná přesné sociální zařazení i povahu postavy. Na zhotovení kostýmu se používá vybraných a nákladných materiálů a ozdob, přičemž i drobné součásti kostýmů mají specifickou znakovou funkci (např. výrazné trojúhelníkové praporky rozvěšené vějířovitě na zádech tvoří doplněk válečnických oděvů generálů). Prostorové problémy řeší herci pomocí konvenčních náznakových dekorací a rekvizit s často symbolickou funkcí (tak např. stůl a židle mohou zobrazovat štíty či přírodní překážky, stylizovaný bič se střapci znamená koně — podle stylizovaného tance s bičem a mečem divák přesně pozná způsob jízdy na koni, druh soubojů apod.). Podobných scénických postupů se používá i v lidovém divadle CHEO. Na rozdíl od patetického TUONGU, vypráví CHEO lyrické příběhy ze života prostých lidi. Používání znakových a symbolických postupů je jednodušší a srozumitelnější, líčení se omezuje na zvýraznění základních črt v obličeji (obočí, rty). Kostým v celé škále pastelových barev je střídmější, i když má rovněž typizační funkci. Vedle rekvizit imaginárních používá CHEO rovněž řady konvenčních stylizovaných rekvizit, které mají jak reálný, tak i symbolický význam (vesla, hole, zvláště významnou roli zde má vějíř, s nímž herečky dokáží vyjádřit i nuance vnitřních psychických stavů). Podobnou oblibu jako CHEO na severu má v jižní části Vietnamu CAI LUONG. I když toto divadlo vzniklo uměle až na počátku tohoto století, vychází z dávných lidových tradic. Projevují se zde vlivy evropského divadla, ale ve své původní formě používá také tradiční antiiluzívní postupy. Kostým hýřící barvami má rovněž typizační funkci. Zvláštností vietnamského divadla, která je světovou raritou, je vodní loutkové divadlo. Má staletou tradicí a je neobyčejně oblíbené především na severu Vietnamu. Masivní dřevěné figury (legendárních i historických postav, draků apod.) užívají jako scénického prostoru hladiny rybníků. Jsou vedeny s rafinovanou technikou systémem různých táhel a nití pod vodou a před diváky vyvolávají neopakovatelnou atmosféru mimořádného divadelního zážitku. I když se paleta vietnamského divadla v dnešní době intenzívně rozšiřuje o evropské divadelní typy (např. činohra KICH NOI má zde už padesátiletou tradici), hlavním reprezentantem současné divadelní kultury Vietnamské socialistické republiky je především tradiční divadlo. Na Pražském quadriennale je chceme přiblížit návštěvníkům prostřednictvím konkrétních scénických artefaktů — především kostýmů a rekvizit, které mají vedle své vlastní divadelní funkce i velkou historickou cenu.