2015 » Norsko » Sekce zemí a regionů

Kurátor:	Karen Schønemann
Autoři tématu:	Vera Krohn-Svaleng, Karen Schønemann
Instituce:	The Association of Norwegian Scenographers

Please Please Me!

Norský kurátorský tým vybral pro reprezentaci své země umělkyni a scénografku Signe Becker. Její přínos PQ, jenž čerpá z jejích dřívějších projektů, spočívá jak v samostatné umělecké instalaci, tak ve vizuální dokumentaci vlastní scénografické práce. Kombinací těchto dvou prvků vytvořila nový příběh.

Norský příspěvek k Pražskému Quadriennale 2015 se dotýká tématu Politika, jež můžeme vnímat jako určité vyjádření, zaujmutí postoje. Celé divadlo je o vyjádření, které je často otevřeno různým interpretacím. Scénografie je umění prostorového vyjádření, z hlediska politiky má pak potenciál narušit kulturu již zavedených prostorů. Norský příspěvek k Pražskému Quadriennale díky svým neobvyklým kombinacím působivě vyjadřuje postoje, zasahuje své diváky a narušuje zavedené principy.

Práce Beckerové podporuje subjektivní pohled. Nechává diváky svobodně určovat a vymezovat, co vidí. Kombinuje prvky a skládá je do celku, který může na první pohled vypadat podivně a kuriózně. Kombinací protikladných prvků načrtává obrysy, živé obrazy, zorné úhly a příběhy, které působí neobvykle. Její práce dává prostor individuálním interpretacím a pochybám, a otevírá tak cestu ke kritickému hodnocení a působení.

Součástí díla je norská vlajka o velikosti 300 čtverečních metrů, původně použitá v divadelní inscenaci Lindås, která se zabývala problematikou norského ropného průmyslu. Vlajka byla příliš velká, než aby vůbec mohla

být během představení celá rozbalena – herci se v ní téměř topili. Různá těla umístěná na vrchu tohoto zdánlivě létajícího koberce pocházela z inscenace Broene (Mosty) uvedené v divadle Brageteatret v norském Drammenu; šlo o chvalozpěv na výročí volebního práva žen v Norsku.

Tato instalace je v kontrastu k baroknímu schodišti a funguje jako jeho prodloužení. Andělíčci u stropu, sklánějící se dolů k vlajce, spojují budoucnost a minulost. Jelikož těla drží různé moderní přístroje, můžeme získat dojem, že jde o způsob, jakým se v budoucnosti budeme ohlížet na současnost.

Norsko se téměř vyhnulo ekonomickým otřesům, které v posledních letech zažíval zbytek Evropy. Vznikla tak jakási výsadní oáza, která by se také mohla snadno změnit v uzavřený očistec v případě, že by převládla přílišná spokojenost. Becker ve své instalaci zobrazuje apokalyptickou vizi budoucnosti právě v době, kdy Norsko zažívá značný ekonomický rozkvět.

Vztáhneme-li tuto instalaci k severní Evropě, můžeme si ji spojit s Divokou honbou (Åsgårdsreia ve staré norštině), neboli o nesourodém stádu utrápených duší, které se prohání nočním nebem. Tento mýtus měl varovat před všemi druhy riskantního chování, kterého se lidé mohli dopouštět nebo se kterým se mohli setkat. Tento úhel pohledu nám umožňuje vnímat dílo Beckerové také jako komentář současné politické situace, s ohledem na možný budoucí vývoj.