

2015 » Gruzie » Studentská sekce
Kurátor: | Ketevan Shavgulidze |
Autoři tématu: | Barbara Aslamazashvili, Avtandil Modebadze |
Designer / Architekt výstavy: | George Lapiashvili |
Čekám na...
„Nostalgie budoucnosti, Čekání na minulost“ (Berel Lang)
Autobusová / vlaková / tramvajová zastávka…nostalgická vzpomínka na opuštěnou autobusovou zastávku ze sovětské minulosti. Namísto obvyklých míst k sezení je budova s imitací starých přilepených betonových zdí vybavena pohodlnými rudými sametovými židlemi jako v divadle.
Tato „stanice“ je identifikována s politickou situací v Gruzii (a jinde) – s „rudou“ sovětskou minulostí a nejistou budoucností, ale také lokální / globální divadelní situací – nesouladem mezi tradiční skříňkou a novými úkoly moderního světa. Stěny stanice jsou plné naškrábaných frází a citací z klasických a moderních her a „reklam“, které „cestující“ informují o nejrůznějších událostech a zprávách – o soudu Oresta (Oresteia), o soukromé lekci (hra The Lesson), o „ztracených“ osobách (Čekání na Godota) a tak dále. Obrazovka uvnitř stanice ukazuje záběry války v Gruzii (v Abcházii v letech 1992-93 a v Jižní Osetii v roce 2008) a jízdní řád změněných a zrušených tras. Při čekání na Lidský hlas (Jean Cocteau) u starého telefonu na zdi můžeme slyšet úryvky z politických projevů z různých her, které jsou smíchány s hudbou a zvuky každodenního života. Také můžeme kontrolovat monitor s předpovědí počasí – „divadelní“ stav počasí včetně bouřky, blesku, oblak… nebo extrémních situací (jako například pohybující se birnamský les z Macbetha), které mají za následek změny v trasách a v jízdním řádu autobusů.
Nefunkční utopická „divadelní mapa“ na zemi ukazuje několik tras (Antigona, Hamlet, Blanche DuBois, Godot a tak dále), které spojují „nespojitelné“ divadelní prostory jako: Elsinor – Olymp – Domeček pro panenky – Kolchida – Višňový sad a podobně. To symbolizuje postmoderní situaci, a to nejen v divadle… Mapa současně reprezentuje velké divadelní jeviště a geopolitickou mapu, na níž z různých důvodů (válka, konflikt, emigrace) změnila některá místa svou původní lokaci a „posunula“ se ze svých originálních poloh.
Aby člověk mohl v této utopické stanici čekat, musí doplnit tuto větu – „Čekám na…“. Až poté, co se každý jedinec rozhodne, na co vlastně čeká, může vstoupit do tohoto fikčního / nefikčního světa. Na tomto běžném místě a sdíleném prostoru, kde je každý sjednocen společnou myšlenkou čekání (na), si každý může vybrat svou vytouženou cestu a destinaci.
Toto abstraktní místo pro čekání je jako divadlo – spojuje koncepty, sjednocuje lidi a spojuje místa a epochy.