2011 » Portugalsko » Architektonická sekce

Na druhé straně

„A když vidím v zrcadel odraz vlastních zad […], prostupuje mnou hrůza z tajemství vlastního já.“ Fernando Pessoa, Dialog v palácové zahradě Umělec, který reprezentuje svou zemi jako kurátor V roce 1974 založil João Brites spolu s dalšími divadelníky, s kterými pracoval během svého politického exilu v Belgii, divadelní skupinu O Bando. Jeho umělecká praxe a teoretické formulace se již 36 let vyznačují zvláštním způsobem vytváření a realizace scénických prostorů, který se vymyká tradičním omezením scény. Brites upřednostňuje divadlo, které překvapuje svým vztahem k neočekávanému prostoru a neobvyklým “scénickým strojům”. Hájí širší architektonickou koncepci scénografie a zároveň žádá, aby byla chápána jako skutečný “vizuální čin”, jehož se mohou zúčastnit jak umělci, tak diváci. Brites často spolupracuje na performancích, které se konají na různých národních i mezinárodních scénách, a nachází zvláštní oblibu v portugalské lidové kultuře – jak po textové stránce (legendy, tradice, hry, divadelní hry), tak po stránce materiálních prvků (objekty každodenní potřeby, z nichž některé již nejsou používány, ale přesto jsou předměty antropologického zájmu, jenž se projevuje v této jevištní praxi). Tento přístup však Britesovi nijak nebrání v tom, aby pro show, které režíruje, neustále hledal rozličné materiály, různé technické dovednosti a nové technické formáty. Dalším rysem tvorby Teatro O Bando je vztah, který vědomě navazuje s moderní estetikou, tváří v tvář architektonickému konstruktivismu a abstraktní zálibě v rekvizitách a figurách nebo zjevné z Britesových hravých parodií, které provokativně spojují kritiku se snem a dekonstrukci se známkami toužebně hledané společenské utopie. Tento projekt je výsledkem umělecké cesty, na níž jsou divadlo, prostor a scénografie tvůrčím způsobem koordinovány a vzájemně přetvářeny. Výstava na PQ 11 umožňuje mezinárodní dialog, viditelně založený na originálním a dále vznikajícím díle, které prodělává neustálé změny a obnovování. Výstava podporuje přemýšlení o minulých dílech a o způsobech, jak lze dosáhnout nového estetického zkoumání a umělecké praxe. Scénograf, jehož práci nelze oddělit od jeho divadelní skupiny Skupina Teatro O Bando je středobodem neklidu a veselí, základnou jakékoli divadelní kreace, která v Portugalsku nemá žádnou tradici. Skupina se od samého začátku prezentovala jako ústřední bod společenské intervence, který odmítá zděděné divadelní konvence. Po silné počáteční zkušenosti s decentralizací založené na otevřené ideji divadla pro děti a mládež, se její jazyk zformoval v souladu se současnou etno-antropologií, i když s ozvěnou Grotowského, Brooka, Barby, Schechnera a Mnouchkine. Tyto vlivy byly však od počátku přetvářeny tak, aby zahrnovaly odkazy na expresionistické malířství a sochařství, co do velikosti disharmonické a groteskní (připomínající bolševika Mejercholda), přítomnost brechtovské “epiky”, hudby, techniky a téměř intimního řemesla. Estetika scénického konceptu João Britese – scénického diskursu založeného na PROSTORU, FORMĚ a OBJEKTU (upřednostněných i před OBRAZEM), který vytváří extrémní ztělesnění scénických akcí vyplývajících ze střetu herců s “jevištními stroji” a dalšími fyzickými překážkami – musí být postavena vedle estetiky sebereflektujícího plastického abstrakcionismu (který má kořeny v díle Maleviče, Kandinského nebo Mondriana). Zároveň tu jsou také rysy podobné surrealistickému umění, založeném na konceptu politického divadla “skrytého” v akcentované formální konceptualizaci, která se v ekozofii (Guattari) snoubí s hluboce určující ruralitou. Když se tyto dvě linie – zasvěcenců a obyčejného jednání – protnou, zobrazení lidské grotesky povstane v crescendu coby znamení tohoto kolektivu. Projekt intervence, který se skládá ze tří částí Portugalská oficiální účast na PQ 11 chce být interdisciplinární, chce rozvinout svá chapadla do různých stran a kombinovat v sobě nejrůznější prvky. Opírá se o dílo, které vytvořil kurátor João Brites spolu s Ruiem Franciscem, spoludesignérem a koordinátorem tohoto výstavního projektu. Portugalská intervence se vyhýbá retrospektivnímu přístupu a místo toho představuje tři vzájemně propojené projekty, které se odehrají poprvé a na různých místech, ale které se vážou ke společnému tématu: Na druhé straně. Tři vrcholy trojúhelníku, který tak vznikne pod pražským nebem, tvoří pouliční instalace Zezadu a architektonická intervence Seshora (obě viz text dále) a prostupné dílo Zevnitř. Tyto instalace se pokoušejí každá zvlášť i jako celek rozvinout princip prostorového ztvárnění. Jejich vzájemná provázanost představuje přání, aby se dilema architektury a scénografie stalo pouze tvůrčí záležitostí. Portugalská účast na 12. Pražském Quadriennale se po konceptuální stránce odvolává na dílo João Britese a zvlášť zdůrazňuje zjevné a hmatatelné odkazy na předchozí performance Slepota (2004), Tajné truchlení (2006), Jeruzalém (2008) a Don Quijote – opera buffa (2010). > João Brites: Zevnitř: prostupné dílo > 3D modely, fotografie, projekce Umělecké ztvárnění prostupné expozice upomínajá na pocity a vzpomínky z předchozích performancí ve scénických prostorech a dokládají zamýšlenou metaforu. Stěna na pozadí, vytvořená z velkých keramických dlaždic, do které jsou zapuštěná osmi palcová zrcadla, odráží sezení určené pro veřejnou intervenci „Zezadu“ pod promítanými písmeny a číslicemi, které se v průběhu času pomalu a postupně zmenšují. Na zemi je kompost. Kroky návštěvníků jsou zesíleny. Vzduchem náhle, cyklicky, probleskuje světlo. Seshora: architektonická intervence Praha, kostel sv. Anny – Pražské křižovatky. Na pultě navrženém kurátory Architektonické sekce, za zdí z keramických dlaždiček trůní model sídla skupiny Teatro O Bando z dílny architekta Rui Francisca. Sídlo se rozkládá na čtyřech hektarech ve Vale dos Barris v portugalském přírodním parku Arrábida. Výstava se skládá z maket dvou budov (starých prasečáků) a scénických prostorů i z „jevištních strojů“, které João Brites a jeho kolektiv vyvinuli v průběhu řady let a které se týkají definice prostoru, protože omezují nebo naopak umožňují pohyb a přesuny. Zezadu Nové Portugalsko Po performanci Jeruzalém (2008) jsme navrhli instalaci na náměstí Franze Kafky v historickém centru Prahy. Tato instalace bude mít podobu příběhu se začátkem, prostředkem a koncem, přičemž začátek bude zároveň koncem a naopak. Sezení pro publikum se skládá ze 44 židlí, které zprostředkovávají paměť: pocházejí z lisabonského kina São Jorge – 50 let intenzivního používání je zanechalo v poničeném stavu, takže neodpovídají technickým normám současné legislativy. Jsou uspořádány do čtyř řad naproti stěně z velkých keramických dlaždiček a čekají na obecenstvo. Na druhé straně zdi je umístěno dalších 11 židlí v jedné řadě. Kompozičně se instalace opírá o vizuální osy okolních ulic, aby návštěvníci přicházející z různých ulic a náměstí zakusili smyslový zážitek srovnatelné intenzity. Zvolená severojižní orientace instalace bere v úvahu zeměpisnou šířku místa a snaží se postihnout okamžik, kdy na obou stranách cihlové zdi zavládne naprostá tma. Formou instalace je náměstí. Na zemi je kompost, který plní symbolickou a zároveň performativní funkci: coby krycí, povrchová vrstva mezi kovovou konstrukcí podpírající židle a dlažbou náměstí s nerovnými, nedokonalými a neočekávanými rysy. Nápis (Poznej svá záda) vyzývá diváky, aby se nechali vyfotit přítomným fotografem zezadu.

Vystavující umělci / ateliéry

• Rui Francisco: Oxalis, arquitectura & congéneres

* 23.05.1968, Almada, Portugal