VÝSTAVA JAKO OTEVŘENÁ PROSTOROVÁ LABORATOŘ PŘEDSTAVUJE PŘÍTOMNOST A MOŽNOU BUDOUCNOST DIVADELNÍ ARCHITEKTURY V této éře globálních mediálních událostí, nových technologií, posunů hranic žánrů a místních slavnostních forem se ptáme ...jaké je současné postavení divadla ve vaší zemi? ...co přinášíte na PQ 11? Dějiny divadla ukazují, jak se divadlo jako forma umění a divadlo jako forma stavby vzájemně prolínají, inspirují a přizpůsobují. V minulém století se však vztah divadla a architektury zkomplikoval, jelikož divadlo svou architektonickou strukturu odmítlo a architektura popřela svou divadelnost. Vzniklé napětí vedlo k mnoha vzrušujícím experimentům, které zpochybňovaly a přetvářely hranice mezi herci a publikem. Přes množství nových cest nalezených v oblasti performance v minulém století, tyto experimenty však vždy ustoupily konzervativnějším modelům divadelní architektury, a tak nejinspirativnějšími scénami současnosti bývají nově objevené prostory pro site-specific projekty, ve kterých se performance vzpírá prostorovým omezením. Její autoři dobrovolně opouštějí tradiční divadla, vysvobozují se z temných a ohraničených interiérů a hledají nové výzvy na komplexnějších místech. Co nám to říká o divadelních budovách pro 21. století? Tradiční divadelní architektura je často vnímána jako statický objekt, ve kterém se odehrává představení: činoherní divadlo, koncertní síň, taneční prostor, operní divadlo, stadion nebo umělecká galerie. Ale představení nelze uzavřít. Představení přesahuje architekturu, zvlášť v této éře mediálních spektáklů, fluidních technologií a těles, která nelze ohraničit. Takže jakou roli má dnes konstrukce hlediště kromě té, že nám vnucuje roli vychovaných diváků? Přistoupíme-li na to, že i architektura jako akční prostor hraje, možná se nám podaří prozkoumat nové způsoby prožití představení jako dynamického, tvůrčího a pospolitého prostorového děje. Architektonická sekce PQ 11 si klade za cíl vyprovokovat architekty, divadelníky a veřejnost ke znovuobjevování potenciálu prostoru pro performance v novém století. Za tímto účelem poskytuje dynamický prostor pro setkání, prezentaci a diskuzi o nových myšlenkách. Kam by se taková setkání hodila lépe, než na Pražské Quadriennale, které ve svém plném názvu rozšířilo „divadelní architekturu“ na „divadelní prostor“? A kde je pro ně lepší místo než v prastarém, odsvěceném kostele sv. Anny, který se pod vedením dramatika a bývalého českého prezidenta a disidenta Václava Havla stal prostorem pro podporu kulturní rozmanitosti a tvůrčího dialogu? Pod názvem Pražská křižovatka představuje kostel sv. Anny metaforickou křižovatku cest k rozšiřování konvenčních představ o architektuře pro scénické umění. Výraz „křižovatka“ označuje časoprostorový jev. V prostorovém smyslu znamená místo, kde se setkává mnoho cest. Časově se vztahuje k momentu rozhodnutí, ve kterém se mohou měnit perspektivy. Křižovatka je tedy produktivní a radikální průsečík prostoru a času, což přesně popisuje umění umístění performance. Časoprostorovost proměňuje architekturu v našem chápání ze statického, němého objektu v komplexní systém aktivních sil. Divadelní prostor přítomný a budoucí je proto jak výstava, tak akce zasazená do site-specific instalace v kostele sv. Anny, který hostí expozice 32 zemí, mediální projekce, speciálně pro tuto příležitost vytvořené, otevřenou laboratoř a další plánované i spontánní události včetně přednášek, panelových diskuzí a prezentací. Prostřednictvím exponátů, dialogu a živé akce se Architektonická sekce Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru ptá: Jaký je dnešní divadelní prostor a jaký by mohl být ten budoucí? Divadelní architektura přítomná a budoucí je akční prostor a tvoří ji tři části: současná situace, možné budoucí cesty a projekty na pomezí reality a snění, i divadla a architektury. Dorita Hannah komisařka Architektonické sekce