Zpět
1987 » Island » Scénická a kostýmní tvorba
Island
Islandská scénografie se účastní poprvé Pražského quadriennale. Důkazy o hraném islandském divadle jsou z doby před osmnáctým stoletím velmi vzácné. Studenti církevní školy při katedrále v Skálholtu v osmnáctém století hráli výroční hry. Postavili si pódium a hráli bez dekorací, přičemž představení měla zpravidla satirický ráz. To byl počátek islandského divadla. V té době byl Island dánskou kolonií a úřady po čase začaly považovat tuto činnost za podvratnou a zakázaly ji. Teprve roku 1820 byl tento zákaz s konečnou platností zrušen. Když se katedrální škola v roce 1846 přestěhovala do Reykjavíku, získala studentská představení širší publikum. V té době byl Reykjavík pouze malé město, ale záhy tam vznikly amatérské divadelní společnosti, které pravidelně hrály divadlo jak v dánštině, tak v islandštině. V druhé polovině devatenáctého století se divadlo stalo nejoblíbenější formou zábavy a dodnes si toto postavení udrželo. V té době byl nejznámějším představitelem islandského divadla malíř Sigurdur Gudmundsson. Uvědomil si obrovské možnosti divadla v boji proti cizí nadvládě; zdůrazňoval proto potřebu národního divadla, které by působilo osvětově a posilovalo národní uvědomění. Gudmundsson se stal nejen prvním islandským scénografem, ale také prvním režisérem. Jeho výpravy zpravidla znázorňovaly islandskou krajinu pomocí malovaných dekorací. Gudmundsson rovněž poprvé použil líčení herců jako prostředek uměleckého výrazu. Jeho ideálem bylo, aby Island měl své národní divadlo vycházející z folklóru. Proto vyzýval básníky, aby psali hry založené na folklóru a domníval se, že nejlepší cestou, jak se to naučit, je překládání velkých děl světové dramatiky, například Shakespeara a Moliěra. Ačkoli Gudmundsson zemřel předčasně v roce 1874, jeho vliv přetrval až do dvacátého století, jak v dramaturgii, tak ve scénografii. V roce 1897 vznikla Reykjavícká divadelní společnost; jejím cílem bylo zajistit rozvoj islandského dramatu a zlepšit kvalitu inscenací. Tato společnost, v souladu s Gudmundssonovými ideály, uvedla celou řadu nových islandských her, většinou novoromantického ražení a až do roku 1920 používala při jejich inscenování scénografie věrné Gudmundssonově stylu. Do roku 1950 se této společnosti dařilo postupně zlepšovat úroveň inscenací a získávat první profesionální herce, kteří vystudovali v zahraničí. V roce 1950 však byla další existence Reykjavícké divadelní společnosti ohrožena tím, že bylo otevřeno Národní divadlo, které získalo pro sebe téměř všechny herce. Pouze hrstka idealistů se rozhodla pokračovat v činnosti, konkurovat novému Národnímu divadlu. Národní divadlo představovalo uskutečnění Gudmundssonových snů; bylo výsledkem usilovné činnosti jeho následovníků po téměř půl století. Gudmundssonův vliv se projevoval také v romantismu a nacionalismu prvních inscenací; byl to spíše výsledek úcty k jeho osobě než součást boje za nezávislost: Island se již v roce 1944 stal samostatnou republikou. Experimenty a nové směry ve scénografii se objevily teprve v šedesátých a sedmdesátých letech. Rada mladých scénografů vytvářela impresionistické, realistické, expresionistické i surrealistické výpravy. V posledním čtvrtstoletí scénografové reagovali na intenzitu divadelní činnosti kvalitní a promyšlenou tvorbou. Jejich řešení jsou výsledkem experimentů s barvami, materiálem a s prostorem.
