PQ 2015

Novinky

Pražské Quadriennale scénogravie a divadelního prostoru Zpět na hlavní stranu Služby PQ 2015
PQ E-Scenography PQ Logo

Zpět

1975 » Japonsko » Scénická a kostýmní tvorba

Kurátor:Kotaro Maki

JAPONSKO

Scénárista expozice: Shizuko Sato Katatani Japonskou scénografii lze zhruba rozdělit do dvou vývojových linií. První z nich, tradiční japonské drama kabuki, které přechází z generace na generaci, má svůj počátek v době okolo roku 1620. Původně byly hry kabuki inscenovány na jevišti otevřeném ze tří stran, podobném alžbětinské scéně z Shakespearových časů. V průběhu 18. a 19- století byla uniformní, standardní scéna kabuki obohacena o jeviště s horizontem a dekoracemi s možností proměn, rozmístěnými v jednom prostorovém plánu, daném obdélníkovým, na šířku orientovaným portálem. Zadní prospekt připomínal typické japonské svitkové malby. Druhou vývojovou linii reprezentuje moderní dramatické a scénické umění, které proniklo do Japonska začátkem 20. století z Evropy. Její scéna se zásadně liší od dekorace tradičního japonského dramatu, jehož vývoj nebyl dotčen cizími vlivy. Po více než sedmdesáti letech, které uběhly od prvního uvedení evropských her na japonské scéně, můžeme tuto linii rozdělit na dva časové úseky. V raném období, v letech 1900-1940, převládala snaha o nepodobu evropského divadelního umění. První japonské jevištní výpravy vznikly r. 1903 pro Orfea a Eurydiku a pro Othella. V r. 1920 bylo postaveno Malé divadlo Tsukiji, jehož jeviště bylo opatřeno kruhovým horizontem. Počátek jeho inscenační praxe lze charakterizovat jako období experimentálních pokusů, které byly poznamenány zkoušením různých stylů režie a jevištního výtvarnictví, od realismu MCHATu,přes expresionismus Maxe Reinhardta až po Mejercholdův konstruktivismus. V závěru třicátých let se v Japonsku představila řada evropských operních a baletních souborů. Válka však násilně ukončila toto období a její vliv citelně zasáhl do inscenační praxe. Teprve konec druhé světové války umožnil obnovení původní divadelní aktivity. Od r. 1945 začíná druhé část přerušené vývojové linie, která se od první zásadně liší podstatným rozšířením žánrů. K činohře přistupují opera, balet, muzikál, varieté atd. Je třeba poznamenat, že byť na jedné straně byla v rychlém sledu uváděna evropská klasická i avantgardní dramatická díla, vznikla na druhé straně rada nových japonských her, které čerpaly látku z místních zvyků, obyčejů a legend. Je pravda, že divadelní umění v Japonsku je v současné době velmi aktivní, ovšem nedostatečné státní finanční podpora představuje existenční hrozbu,postihující a brzdící většinu divadel s výjimkou těch, které jsou zaměřena především komerčně. Z těchto ekonomických důvodů je v posledních letech pro menší soubory prakticky nemožné obsáhnout větší šíři repertoáru. Pro současné scénografické tendence je typické, že opouštějí snahu o vytvoření bohatě dekorativní nebo realistické scény: objevují se náznakové scény, které využívají projekce nebo jednoduché kompozice a vycházejí z možností nových materiálů. Tento směr, který pracuje především s kostýmem a rekvizitou, není pouze východiskem z ekonomického tlaku, ale především dokladem pochopení současných dramatických požadavků. Scénografie zaznamenává neustálý vývoj a z tohoto důvodu jsou jevištní výtvarníci nuceni hledat nové výrazové možnosti, využívat nové materiály, prostředky a mechanismy.


Vystavující umělci / ateliéry

[zobrazit vše | skrýt vše]
  • Shogoro Motomiya
  • Setsu Asakura
  • Shinji Itasaka
  • Kaoru Kanamori
  • Shigeo Kawamori
  • Takehisa Magofuku
  • Kotaro Maki
  • Hachiro Nakajima
  • Kyoko Nishimura
  • Otoya Oda
  • Eiji Tahara
  • Tatsuo ICHIJO
  • Kumaji KUGIMACHI
  • Kappa Senoh
  • Senkichi UCHIYAMA
  • Šigeo Okajima
cz / en