PQ 2015

Novinky

Pražské Quadriennale scénogravie a divadelního prostoru Zpět na hlavní stranu Služby PQ 2015
PQ E-Scenography PQ Logo

Zpět

1967 » » Výstava československé scénografické a kostýmní tvorby

Kurátor:Vladimír Jindra
Autoři tématu:Vladimír Jindra

Československo

Československá scénografie se představila světové veřejnosti v kompaktním historickém přehledu na saopaulském biennale v roce 1959 a řadou monografických výstav, věnovaných dílu Vlastislava Hofmana, Františka Tröstra, Josefa Svobody, Jana Sládka, Josefa Gabriela, Ladislava Vychodila a dalších a dalších našich významných výtvarníků, téměř ve všech evropských a zámořských kulturních centrech. Vše, co mohlo být řečeno k jejímu historickému vývoji, bylo tedy již řečeno, a domníváme se proto, že mnohem důležitější je zmínit se alespoň několika slovy o stavu, tendencích a problematice současné tvorby, které byly rozhodujícím kritériem pro posouzení hodnoty jednotlivých prací i pro koncepci přítomné výstavy. Celkový obraz československé expozice - a to je nutno hned v úvodu připomenout - je do jisté míry zkreslen mimosoutěžní účastí tří našich předních výtvarníků, Františka Tröstra, Josefa Svobody a Ladislava Vychodila. Dalším důvodem pak je, že československá expozice jako celek byla vyňata z mezinárodní konkurence a může soutěžit s ostatními státními expozicemi jen neoficiálně. V důsledku toho má spíše charakter přehlídky a navazuje bezprostředně na tendence, kterými byla vyznačena I. celostátní přehlídka československého jevištního výtvarnictví, uspořádaná v roce 1960 v Brně. Rozhodně tato expozice nepatří do oné řady výstav, které byly určeny pro Biennale divadla v Sao Paulu, pro které bylo příznačné zaměření k určitému aktuálnímu tématu, ve kterém jednotlivé exponáty fungují jako doklady těchto tendencí, nikoli jako exponáty samy o sobě. A právě tímto momentem se přítomná expozice nebezpečně přibližuje „malířským" výstavám a jednotlivě exponáty se dostanou, téměř proti své vůli, do polohy obrazů, která je pro ně nepřijatelná. To jsou dva „nedostatky" této expozice, které byly vyvolány objektivními příčinami a o kterých bylo nutno se zmínit dříve, než přistoupíme k sledování vlastního dění v současné scénografické oblasti. Analýzou můžeme zjistit v současné scénografické tvorbě dva hlavní názorové proudy: první z nich téměř programově navazuje na výsledky práce naší předválečné avantgardy třicátých let a jako cíl si stanoví práci s nehmotnými prvky, se světlem, pohybem, časem a prostorem - přesněji řečeno, se světlem, pohybem, časem a prostorem jako dramatickými faktory - které pokládá za své konstanty, za své specifikum, jímž se scénografie diferencuje od tradiční podoby výtvarného umění, od malířství, sochařství a architektury. Odmítá-li dnešní scénografie prostředky a metodické postupy tohoto „tradičního" výtvarnictví, děje se tak z jiných důvodů, než jaké byly příznačné pro éru 20. let, kdy bylo téměř programově raženo heslo „čistých" umění. Teorie tehdy uvažovala o nepřekročitelnosti hranic materiálních prostředků, které jednotlivé obory umění od sebe navzájem oddělují, a o společenství cíle, které je naopak spojuje. Pro současný stav umění - při zachování platnosti druhé části vyřčené teze - je však charakteristický průnik jednoho oboru umění oborem druhým a navíc právě v oblasti materiálních prostředků: sochařství se spojuje s malířstvím, literatura s grafikou, divadlo s filmem atd. Kontakt scénografie s ostatními obory umění, a nikoli jen výtvarného, nabývá tím nového, na tradičních postupech nezávislého charakteru - a navíc scénografii je v tomto smyslu vyhrazena zvláštní úloha: vrací výtvarnému umění ve zdokonalené formě podněty, které od něho kdysi přijala, a sama se jejich aktualizací dává znovu ovlivňovat. Dosahuje však toho, co není v možnostech nového umění: má pregnantnější funkci, smysl a poslání a v neposlední řadě i tvar. Druhý směr současné scénografie striktně odmítá vybudování dramatického prostoru, který v jeho výkladu je uměle vybudovaným nadprostorem, popírá iluzionismus v jakékoli formě a snaží se o objevení elementárních základů scénografické tvorby, o objevení funkce holého jeviště a úlohy reálií. Pro tento směr zůstává jeviště jevištěm, divadelně-architektonickým prvkem, nutným pro hru herce, jemuž je přiřčena jen funkční úloha. Není třeba zdůrazňovat, že tento směr je v podstatě analytický a svým záměrem, i když nikoli formou, se přibližuje názorovým pozicím, ze kterých vycházel konstruktivismus 20. let. Dokonce v počátcích jeho geneze najdeme místa, kdy téměř doslova opakuje po formální stránce konstruktivistická schémata, ať již ve výstavbě scény, volbě rekvizit nebo aranžmá. Mluvíme-li již o analýze jako o jediné z charakteristických, dokonce základních vlastností tohoto směru, je nutno dodat, že analýza je pouze první, vstupní fází jeho pracovní metody, kterou vzápětí ruší druhá, syntetická fáze. Celý tento proces rozkladu a okamžitého nového spojení se odehrává před zraky diváků. Je to proces bezprostřední tvorby - a není snad ani třeba zdůrazňovat, že právě v tomto procesu neustálého vznikání a zanikání vidí tento směr specifický rys divadelního umění, který diváka aktivizuje a divadelní tvorbu, bezprostřednost jejího projevu, diferencuje od filmu a televize.


Vystavující umělci / ateliéry

[zobrazit vše | skrýt vše]
  • Helena Bezáková
  • Květoslav Bubeník
  • Pavel Mária Gábor (Pavol Gábor)
  • Ján Hanák
  • Milan Hložek
  • Luboš Hrůza
  • Štefan Hudák
  • Zbyněk Kolář
  • Mikuláš Kravjanský
  • Jan Kropáček
  • Vladimír Nývlt
  • Irena Nývltová
  • Čestmír Pechr
  • František Perger
  • Vladimír Půhoný
  • Ludmila Purkyňová
  • Michael Romberg
  • Zdeněk Seydl
  • Otakar Schindler
  • Bořivoj Slavík
  • Vladimír Suchánek
  • Vladimír Šrámek
  • Vojtěch Štolfa
  • Otto Šujan
  • Miloš Tomek
  • Karel Vaca
  • Stanislava Vaníčková
  • Adolf Wenig
cz / en