V čem vlastně tkví problém divadelní architektury? V dispozičním řešení? Ale pak je nutno si položit otázku, které prvky jsou právě v tomto dispozičním řešení skutečně nové a zda existuje v divadelní architektuře vůbec něco nového, co by nebylo jen obdobou - i když na kvalitativně vyšším technickém stupni — něčeho již dávno zapomenutého. Prozatím zůstaňme jen u těchto problémů, které vyrůstají z dnešní konkrétní situace.
V posledních letech se stalo módou univerzální divadlo. Ale byla skutečně již někde využita jeho „univerzálnost"? V praxi se každé víceúčelové divadlo promění v jednoúčelové. Potom je zde druhá otázka: velká nebo malá divadla? Především bude třeba nalézt ekonomickou mez, která se bude pohybovat mezi krátkodobou amortizací velkých divadel a maximální využitelností technického vybavení malých divadel. Je tedy s to tuto ekonomickou problematiku vyřešit multiformní divadelní prostor?
Prozatím existují dva typy: prostor, který je možno zmenšit a zbytek zůstane nevyužit nebo přečleněním prostoru posuvnými stěnami vzniknou dva nebo více menších, na sobě nezávislých sálů. První typ je evidentně nehospodárný a u druhého jsou mobilní akustické stěny nesmírně drahé.
Dosud jsme však neuvažovali o základním problému divadelního prostoru, totiž o vztahu jeviště a hlediště. Zásadně je však možno říci, že dispozice divadla, nemá-li splňovat jen reprezentační funkci, musí být vyjádřením uměleckého programu. V tom je funkční. Ve velkých divadlech kukátkového typu vyvstane jako první a nejnaléhavější problém otázka akustiky. Je možné zrušit portálovou zeď, která vybíhá do prostoru a zmenšuje otvor mezi jevištěm a hledištěm, ale potom je nutné ji nahradit vytvořením portálového otvoru, třeba variabilního, akustickými odraznými deskami. Velká část zvukové energie bude ovšem vždy pohlcována provazištěm a rozlehlým prostorem jeviště — zde je bezpodmínečně nutná spolupráce architekta se scénografem. Neméně závažným problémem je konstrukce křivky viditelnosti s větším převýšením a vyloučením všech slepých míst na jevišti, ať již v horizontální nebo vertikální rovině. Dimenze velkého kukátkového divadla jsou stanoveny jednak akustikou, jednak rozlišovací schopností lidského oka. Velikost divadla s centrálním jevištěm je omezena jen akustikou: herec je zde vždy k jedné polovině obecenstva obrácen zády. Proto velké divadlo tohoto typu nebude nikdy možné bez zesilovacích zařízení. To je první nedostatek divadelního prostoru s centrálním jevištěm, kterým bychom chtěli nahradit kukátkový prostor. Ale stejně problematický je zde i osvětlovací systém: jak osvětlit herce a neoslnit diváka? Jak přibližovat a vzdalovat světelné zdroje? Tím ovšem nechceme tvrdit, že osvětlovací systém kukátkového jeviště má již ukončený vývoj a je bez problémů.
Po zjištění deficitních dat těchto dvou typů uvažujeme o malém experimentálním divadle. Zdá se, že by mělo být doplňkem velkého divadla. Mluví pro to především ekonomické důvody a umělecký program, který dává pojmu „experiment" obsah. S jeho funkcí může dokonale korespondovat halový prostor, kde stěny, sedadla, strop i jeviště by byly mobilní a divadelní prostor by se vytvářel individuálně podle potřeb jednotlivých inscenací. Jevištní technika by zde měla být lehká, mobilní, na způsob konstrukce autojeřábů. V současné architektuře se objevuje tendence řešit interiér střídmě, bez velkých plastických ozdob. Jednou z možností, které se zde nabízejí, je řešení interiéru divadla na způsob rozhlasových studií, kde stěny tvoří otočné akustické desky, štíty, pylony nebo válce, které mohou být barevně pojednány. Pootočením jednotlivých prvků dosáhlo by se i různého barevného a plastického řešení stěn, současně by se změnily i akustické podmínky, potřebné pro ten či onen žánr. Zážitek z bezprostředního uměleckého projevu bude nejintenzivnější v malém divadle pro 300-350 diváků. Divadlo o kapacitě 500-600 diváků bude ekonomicky nejvýhodnější. Dispozičně nejlepší je typ amfiteátru. Akusticky nejpříznivější je lóžový typ velkých divadel. To jsou rozporná zjištění. Je z nich však možno vyvodit některé obecně platné závěry a navíc je korigovat, nikoli ekonomickými nebo technickými hledisky, ale hlediskem společenské funkce, kterou má divadlo plnit především.
Velké divadelní prostory jsou potřebné a dokonce nutné, jejich dimenze však musí za všech okolností respektovat lidské měřítko. Pokud jde o jeho kompozici hmot, panuje již celá desetiletí tendence snížit nebo z obrysu eliminovat kubus provaziště. Zastánci této tendence byli především architekti. Ale proč potlačovat jeden z nejtypičtějších a z orientačního hlediska dokonce funkčních znaků divadelní budovy? Velikost divadla je dána jeho situováním v urbanistickém celku. Velké scény budou jistě i nadále v centru města, budou to oficiální divadla, i když „oficiální" nemá mít v tomto případě pejorativní zabarvení. V nových městských celcích můžeme předpokládat, že se budou uplatňovat především menší divadla experimentálního charakteru. Tato distribuce souvisí jistě i se složením obyvatelstva: v nových městských celcích musíme počítat s produktivně nejmladší generací, která inklinuje k tomu, co je „moderní". V dislokaci divadel sehraje ovšem roli i doprava, která rozdělí obecenstvo na další dvě skupiny: jedni budou chodit pouze do „svého" divadla, protože je v bezprostřední blízkosti jejich bydliště, kdežto druzí budou navštěvovat divadlo pouze podle jeho programu a bude jim lhostejné, v které části města je budova situována. Těchto několik poznámek k problematice současné divadelní architektury jistě doplní a zpřesní exponáty vystavené na přítomné výstavě.
Ing. Arch. Věroslav Pardyl