Jak jinak označit proces, který probíhá v současném divadelním dění, v jeho topografické i časové vrstvě, a je nejmarkantnějším znakem, oddělujícím současnost od minulosti, než jako sjednocovací? Velké historické cykly byly lokálně autonomní; dnes proniká evropské divadlo velkou vlnou, téměř invazí, na ostatní kontinenty: do Jižní Ameriky, do Austrálie, na Východ, a naopak odtud přicházejí divadelní umělci do evropských center a přinášejí s sebou nejednu inspiraci.
Nastává doba výměny hodnot, vytváření jednotného stylu pokud jde o formu, metodu i názor. Stanislavskij získal domovské právo na většině světových scén, obnovují se názory Gordona Craiga a Bauhausu. Nositelem moderního sjednocování procesu je tedy především inscenační metoda a potom scénografie, protože je hmatatelnější, protože je doslova snímkem názoru a jakožto konkrétnější složka z ní logicky vyplývá. Stojí zde tedy jako první — i když jednostranný — důkaz tohoto procesu. Taková je situace, pozorujeme-li ji z topografického hlediska; pokud jde o časové hledisko, pak nám ukazuje zvlášť divadelní architektura, korigovaná názory režisérů a scénografů, že nic z toho, co bylo objeveno historií divadla, není zapomenuto. Všechny typy divadla, amfiteatrálního, kruhového, alžbětinského jsou aktualizovány v nových projektech a realizovaných stavbách, které mají bezesporu vliv na vytváření nové inscenační metody.
Zůstaňme však ještě u scénografie. Její vývoj probíhá v opakujících se vlnách, od romantického vypětí k realistickému hledání půdy pod nohama. Těmto cyklům podléhá ostatně celá oblast umění. Akce a reakce mohla by zde stát místo označení romantismus — realismus a dvojice iluzionismus — antiiluzionismus je jejich dalším synonymem. Iluzionismus ovšem již dávno neznamená kouzelnictví a trik, ale sugesci — a antiiluzionismus neusiluje již o oddivadelnění divadla, ani o jeho paradoxní zdivadelnění: jejich středem je zájem o odhalení estetické funkce a nosnosti objektu, ať je jím již myšlen herec nebo věc, a především ta vlastnost, kterou bychom mohli nejpřesněji označit jako tvorbu ve vlastním slova smyslu, neboť počítá s analytickou ouverturou a syntetickou závěrečnou etapou dotvoření, s procesem, který probíhá nezakrytě před očima diváků. To je, myslím, podstatné. A nezáleží příliš na tom, zda scénografie, která se aktivně účastní tohoto procesu a vytváří pro něj bázi — neboť objektu dává formu — se pohybuje ve sféře architektury nebo malířství. Tato diferenciační znaménka, označující až donedávna dvě odlišné, dokonce protikladné vývojové možnosti, byla zrušena. Byla zrušena především proto, že i na tomto poli došlo k syntéze.
Dnešní scénograf není nucen zříkat se za cenu výtvarné čistoty žádného účinného prostředku. Jejich výběr je podřízen kinetice (ne ve smyslu mechanického, ale dramaticky nehmotného pohybu), světlu jako tvárnému prvku, které má své dramatické zabarvení, rozptyl a formovatelnou hmotnost, a času, který má jiné zákonitosti ve sféře dramatického díla než v životě. Jde tedy především o to, nalézt právě ty prostředky, které mohou fungovat jako hranice mezi životem a uměním a dokumentovat jejich nezaměnitelnost. A pokud nedojde ke zbytečným záměnám malířství a architektury se scénografii, které by dnes již byly zjevným anachronismem, bude scénografie používat jen své specifické prostředky.
Dnešní scénografická tvorba vychází především z dramatického textu jako základu konečného realizovaného útvaru, dramatického díla. Z tohoto hlediska se orientuje v jeho kontextu, nalézá zde své místo a vztah k ostatním složkám a dochází k jednoznačnému závěru: sama o sobě se může jen v omezené míře podílet na obsahu díla, zato však má vedle herecké složky nejsilnější vliv na jeho konečnou formu a vytvoření báze pro interpretaci diváka. Neboť v okamžiku existence dramatického díla ovládá dramatický prostor svými prostředky, které nejsou v dosahu žádné jiné složky divadla, přispívá režijní koncepci k vyjádření těch myšlenek, které jsou nad dramatickým textem i mimo okruh hercových možností. Takový je stav k dnešnímu dni. Díla, která jsou shromážděna na této přehlídce, jej mohou jen doplnit.
dr. Vladimír Jindra