Daniel Herman

Úvodní slovo ministra kultury

Přemýšlím nad tím, co znamená SdílenýProstor. Ačkoliv se může jevit velmi abstraktně, ve skutečnosti jde o pojem klíčový. Kdykoliv se potkají dva lidé – nebo jakékoliv množství lidí – sdílejí spolu prostor. Zní to banálně, dokud to není třeba realizovat v praxi, jako je tomu například i u Pražského Quadriennale…

Účastníci tohoto ročníku jsou jak tvůrci, tak experimentátoři, kteří si vytkli nelehký cíl: postihnout v celé rozmanitosti a poté představit nejnovější trendy scénografie i architektonické práce s divadelním prostorem a přiblížit tak nám všem prostředí, která, ač nás jistě nesmírně ovlivňují – nejsou hmatatelná. Doklad toho, že se jim práce daří, je i účast téměř 80 zemí světa.

Velmi často se pro život společnosti používá metafora divadla. Mluvíme o společenských rolích, o tom jak je kdo hraje, čím jsou určeny a omezeny, jaký mají popis a smysl, jak v nich kdo obstál.

Hovoří se též o propadlišti dějin a režisérech, oblíbený je i pojem zákulisí. Jako by to, co je skutečně důležité, se odehrávalo za scénou, a nikoliv na ní… V jistém slova smyslu toto - stejně jako na divadle – platí i ve společenském životě. Výsledek, který vidíme, se připravoval ve skrytu, ve stínu, v tom dobrém (v životě někdy bohužel i ve špatném) slova smyslu.

Vidím-li divadelní představení, velmi často mě napadá, jestli se divadlo inspiruje životem, nebo zda je tomu také naopak. A tak zůstávám u hledání odpovědi, kterou možná ani sám nemohu rozklíčovat. Uvažuji-li totiž o prostoru, scéně, kulise a rekvizitách, hercích a jejich rolích, jejich vymezeném místě, uvažuji vlastně v jakémsi zmenšeném měřítku o životě, který mi byl dán, a který spolu s Vámi sdílím.

Kultura a umění nejsou jen jakousi společenskou nadstavbou, zálibou, na kterou se dávají peníze až poté, co se zaplatily takzvaně „důležitější položky“. V ideálním případě by kultura měla tomu ostatnímu předcházet. Všichni ale víme, že nežijeme v ideálním světě.

Proto jsem rád, že mohu podpořit projekty, nekončící dnem, kdy se zavře opona nebo vstup do divadla, galerie, přednáškové síně. Tyto projekty nás provázejí našimi životy, v nichž přenášíme hru z jedné scény na druhou, z projekce do reality, z myšlenky do akce, či dávají z jedné myšlenky vzniknout dalším. Proto přeji všem tvůrcům, organizátorům a spolupracovníkům Pražského Quadriennale, aby jejich díla vidělo co nejvíce lidí, které zážitky z tohoto výjimečného kulturního počinu vnitřně zasáhnou, obohatí a budou je nutit k dalšímu zamyšlení.